Aktuality
„Představte si, že máte největší hlad, jaký můžete mít, že je vám taková zima, že se nemůžete hýbat, že jste unaveni a už nemůžete dál...“
6. 5. 2015 se žáci 9.A a 9.B naší školy v rámci dlouhodobého projektu setkali s americkými a belgickými veterány 2. světové války, kteří přispěli k osvobození Plzně. Setkání bylo o to vzácnější, že tito poslední žijící pamětníci jsou lidé již velmi vysokého věku, ale stále ještě plní energie, humoru a chuti předávat mladším své zážitky a poselství.
Pro nás všechny to je setkání, které si budeme dlouho pamatovat. Přečtěte si dojmy jedné žákyň, Lucky Matějkové:
Setkání s válečnými veterány u příležitosti Slavností svobody
Jistě víte, že město Plzeň slaví 70. výročí osvobození. Přestože mnozí z vás ještě v dějepisu nepokročili až k druhé světové válce, tím pádem nemáte o tehdejší době tolik informací, tyto slavnosti bych si nenechala ujít.
5. května měly třídy 9.A a 9.B to štěstí, že navštívily besedu s válečnými veterány z Ameriky a Belgie. Chtěla bych vám z této besedy sdělit své vlastní dojmy a pocity.
Toho dne ráno, přiznám se, se mi nikam jít nechtělo. Nevěděla jsem, co si mám pod pojmem „setkání s veterány“ přesně představit. Poté, kdy jsme dorazili do Měšťanské besedy a usadili se, začalo stručné představování veteránů, kterých bylo asi dvanáct.
Už tehdy jsem cítila spoustu emocí. Tím nemyslím své emoce, ale ty panující v sále. Velký obdiv, úcta, napětí. Je to hodně těžko popsatelné.
Celé setkání probíhalo formou diskuse a trvalo přibližně dvě hodiny. Hodně času také zabral překlad, protože veteráni k nám mluvili anglicky a francouzsky. Za každým proslovem se ale sálem rozléhal dlouhý potlesk. Opravdu obdivuji, jak dobře veteráni mluvili a že vůbec o těch neskutečně těžkých událostech, které si my v moderní době vůbec nedokážeme představit, dokážou hovořit. Každá odpověď zněla, jako by byla dlouho a pečlivě připravovaná, i když to samozřejmě byla improvizace. Na svůj věk působili, alespoň na mě, velice energicky, elegantně a nechyběl jim ani smysl pro humor. Dobře jsem rozuměla i jejich angličtině, to je ale individuální.
Celá akce byla velice emotivní. Chvíli byl slyšet smích, chvíli pláč. Když jsem tam seděla a hltala každé slovo, uvědomovala jsem si víc než kdy jindy, jaké mám štěstí, že žiji v jednadvacátém století, že mám co jíst, mám střechu nad hlavou, dokonce i rodinu a přátele.
Věta, která mě oslovila snad nejvíce, byla pronesena již na začátku: „Představte si, že máte největší hlad, jaký můžete mít, že je vám taková zima, že se nemůžete hýbat, že jste unaveni a už nemůžete dál. Poté to vynásobte deseti a možná se to bude rovnat pocitům, které jsme kdysi, ve vašem věku, prožívali my.“
Některým dnešním veteránům bylo tehdy kolem šestnácti let, když vstoupili do odboje a později se přidali k osvobozeneckým armádám. Dokáže si to snad někdo z nás představit? Jaké hrůzy museli tak mladí vidět? Nevím, jestli to máte stejné, ale já jsem člověk se silně rozvinutou empatií a umím vnímat pocity ostatních lidí. A musím vám říct, to co jsem cítila, bylo neskutečně a nepopsatelně silné.
Řeč není dostatečný nástroj. Nedají se jí popsat mnohé události, natož pocity. Jsem opravdu vděčná za to, že jsem se této události mohla zúčastnit. Zanechala ve mně silný dojem a tuto zkušenost bych přála prožít i dalším ročníkům.
Prosím buďme vděčni za to, co máme. Děkuji.
Lucie Matějková
9.A
