Aktuality
Nic upřímnějšího nemohla paní vrátná třídě 8.B před vyjetím na školní výlet popřát. To samé jsme si v duchu přáli i my, účastníci cyklo "Tour de Chomle". A také abychom vše udýchali, ušlapali, zkrátka zvládli se ctí.
Počasí ve čtvrtek 2. 6. 2011 odpoledne sice vypadalo dramaticky, nicméně po celou cestu nespadla ani kapka, naopak se pod mrakem jelo mnohem lépe. No, jelo... Také často tlačilo, protože kopce jsou kopce a takový kopec dá hlavně holkám, co váží 30kg i s postelí, pěkně zabrat. Ale na duchu jsme neklesali a s průměrnou rychlostí 8 km/h (což pan ředitel nemohl jako tělocvikář vůbec pochopit) jsme nakonec 35 km trasu zvládli za cca 4 hodiny.
A následoval další zápas. Tentokrát s postavením několika stanů. Kdepak jste, tatínkové, maminky? Pomooooc!!! Postupně se ale malá chomelská zahrada proměnila v pestrobarevné stanové městečko a mohlo se konečně začít s mnohem příjemnějšími záležitostmi jako např. s vybalováním spacáků, porovnáváním modýlků pyžámek, přehlídkou odličovacích krémíků, ale hlavně přípravou večeře. Kdy jsme to jen naposledy seděli u ohýnku a pekli si vuřty? A také klobásky a "Pepy" a cibulové kroužky. K tomu jsme si zahráli na kytaru a zazpívali. Ten den jsme uléhali utahaní, ale moc spokojení.
Další den ráno už mnozí nemohli dospat, a tak se poměrně časně začalo s přípravou společné snídaně a balením se na celodenní tůru vedoucí z Chomle k řece Berounce. Slunce i obloha bez mráčku (ačkoliv v Plzni prý pršelo) slibovaly příjemný den. Šlo se silničkami bez provozu i lesními a polními cestami, napříč mírně zvlněnou krajinou. Jak si ale tak šlapeme a povídáme, ani jsme si nevšimli, že jsme se najednou ocitli v Albánii. Nevěříte? Opravdu! Malebné krajině poblíž obce Kamenec, kde se dříve těžila břidlice a vyrábělo vodní sklo, ultramarín, vinný kámen a také kys. sírová, se dodnes říká "česká Albánie". Připomínají ji prý pastviny, dříve spásané hlavně ovcemi a také nízké křovinaté porosty na bývalých haldách nad těžebními jámami a štolami. Tam jsme se lehce občerstvili a pokračovali dále přes Lhotku k řece Berounce s mezizastávkou u půvabné zříceniny hradu Libštejna. Pár fotek a hurá k vodě. Ta byla pěkně studená, ale přesto se našlo pár odvážlivců, kteří neodolali a smočili se. Osvěžení a slunění bylo velmi příjemné. Zpět jsme se vraceli přes obec Radnice.
Hnala nás vidina večerního posezení u ohně a hlavně grilování již od rána naloženého masa. Rychlá studená sprcha, převléci a pak už jsme hezky společně jak rytíři kulatého stolu s úžasem sledovali Denise, jak si bravurně počíná u grilu. Maso i vše ostatní chutnalo báječně, vtipkovali jsme, že nás možná obskakuje budoucí kuchař a la Ital Emanuel Ridi či Zdeněk Pohlreich. Na spaní bylo ještě brzy, a tak jsme si zahráli ještě několik kolektivních společenských her. Uznejte sami, že už jen jejich názvy jsou trochu "praštěné" (Dostihy, Nemocná zvířata, Kočička a kocourek, Kuba řekl...) ale té legrace při tom. Usínalo se nám opět moc hezky.
Poslední den jsme opět započali společnou snídaní a pak už jsme jen - trochu smutní - balili a skládali stany. Denis nás opět potěšil – báječnou česnečkou a cibulačkou. Rychlý úklid, kontrola kol, věci do batůžků a hurá domů. Tentokrát jsme zvolili trasu kratší, s mírnějšími kopci a pěknými sjezdy. Škoda jen, že ve Stupně Danuška neubrzdila zatáčku a odnesla to parádními odřeninami, brala to ale sportovně a s humorem, vše jsme ošetřili, zapili Kofolou a jeli dál. V Plzni už na nás rodiče dychtivě čekali. Poslední "na shledanou", zamávání. Výlet skončil. Podařil se. Za což jsme byli my učitelé moc rádi. Vzpomínat budeme s úsměvem i se zvláštním smutkem na skvělou partu dětí, hezké tři dny, zážitky. Proto už přemýšlejte, mazlíčkové, kam vyrazíme společně na výlet příští rok.
